O tom, jak malování beru, o mém prvním obrázku, jakou technikou a co maluji nejraději, a taky o tom, jaký vliv na mě měl obrázek pana Dufka a kdo je mým vzorem, o mé výstavě a účasti ve vánoční soutěži.

Rozhovor s ilustrátorkou Ivanou Formanovou o jejím nejoblíbenějším koníčku.

Měla jsi malování ráda jako malá?

Vůbec. Ani ve škole mě to nebavilo. Maximálně mě bavily omalovánky. K malování mě vedla jen má prateta, která byla ředitelka mateřské školce a podporovala mě. Obrovskou zálibu jsem ale měla v kreslených knížkách, které jsem četla, typu pana Sekory a dalších. Tyhle obrázky mě fascinovaly, jak jsou krásně barevné a jak pro to dítě je vizualita postavičky je taková, jaká má být.

Kdy se to v tobě zlomilo?

Viděla jsem obrázek pana Dufka, kamaráda od mého švagra Honzy. Pan Dufek byl jeho spolužák z Vyšší odborné školy a střední umělecké školy Václava Hollara v Praze. Jeho obrázky nebyly až tak úplně rovné a v tu chvíli jsem pochopila, že se dá nakreslit i obrázek, aniž by stoprocentně musel být tip top. Začínala jsem budovami. Netroufla jsem si nikdy na postavy, protože nemám žádnou průpravu, kurzy ani školy a neznám správné proporce. Zkusila jsem to, nakreslila jsem Daňkovnu a pojala to tak, jak se mi to líbilo. Chtěla jsem, aby obrázek trochu žil a tomu pomůže i ta nerovnost. 

Co nejradši maluješ?

Příroda hraje v mých obrázcích velkou roli, protože mě fascinuje její koloběh. Zahrada, květiny, krajiny, barvy přírody, to je pro mě to nejdůležitější. Jakmile vidím, že k sobě někdo dá barvy, které nepasují, tak mě to úplně tahá za oči. Celek pro mě musí mít nějakou harmonii. Stejně tak v interiéru musí židle, stůl a kredenc mít nějakou kompozici ať už na obrázku nebo i doopravdy. Každé roční období má nějaký svůj ráz, svá pravidla a danou barevnost, což mě hrozně baví využívat v obrázkách.

Nikdo tě tedy neučil, jak malovat “správně”?

Koukala jsem kolem sebe a nechávala se inspirovat. Chvíli jsem se živila paličkováním a tam jsme si mohli dělat pod to sami nákresy, což mě taky bavilo. To je ale trochu jiný princip. Tam si člověk musí vybrat kytku nebo postavu, nakreslit a potom to paličkováním udělat.

Máš nějaký vzor?

Strašně moc se mi líbí obrázky paní Emy Srncové, která je úžasná. Napodobit jí ale nechci, protože ona je paní malířka, a za tu se já nepovažuju.

Pověz nám o svém prvním obrázku.

Bylo to v roce 1989. Daňkovna bylo a je místo, které se mi strašně líbí. Starý domeček měl kouzlo a pro mě i spoustu kamarádů znamenal něco speciálního, protože je tam pohoda. Tak jsem ho nakreslila a svým kamarádům, majitelům Daňkovny, manželům Pospíšilovým. Začínala jsem v té době jenom s klasickými vodovkami, ale pak jsem zjistila, že vodovky časem ztrácí barvu, kresba se slunečním svitem vytrácí. V době, kdy technika poskočila, jsem si ho vzala zpátky. Jakmile se objevila první možnost skenování a barevného tisku, tak jsem to převáděla do elektronické podoby a originály jsem schovávala do tmavých sešitů.

Prošlo tvé malování v průběhu let vývojem?

Určitě se to mění. Občas si věci přibarvím něčím, co tam v tu danou chvíli není a připadá mi vtipné tam něco dodat. U Daňkovny jsem tenkrát použila kostkovanou utěrku, která visela na stromě, protože jsme je tam běžně věšeli. Tyhle různé detaily ať to byl čtyřlístek v trávě, utěrka nebo něco v okně, to jsem si začala pilovat. Většinou nemám příležitost kreslit obrázek na tom místě, takže to pak zkouším podle fotografie. V rámci technologie jsem začínala s vodovkami s tím, že jsem obrázek nechtěla mít jako klasický akvarel a ani jsem se tehdy nepídila po tom, jak by to mělo vypadat. Pak se mi zdálo, že bych obrázek měla zvýraznit, a protože nebyla jiná možnost, dělala jsem to klasickým perem a tuží. Teď to dělám keramickým perem, případně se dělají uzoučké fixy, kterými se to dá také obkreslit. Dnes se rozmohla počítačová ilustrace, pro mě je tato metoda příliš dokonala až chladná, a tak zůstávám u své “snové a lehké” techniky. Obrázky kreslím ručně. Krásu každý vnímá jinak … někomu se to vůbec líbit nemusí.

Bereš malování jako relax?

Pracuji jako zdravotník, takže malování je pro mě únik od reality a pracovního stresu. Když jsem ještě byla doma s dětmi, tak to bylo mé večerní odreagování od běžného dne plného nákupů, starání se o rodinu, vaření a tak dál. Je to únik do jiného světa, který se mi líbí. Velkou motivací pro mě je, že se to lidem líbí a když si někdo řekne, že bych mu mohla něco nakreslit, tak je to pro mě impuls. Ráda dělám svými obrázky lidem radost a jsem pro to ochotná udělat hodně.

Máš velkou poptávku po svých výtvorech?

Docela ano. Stává se, že lidi píšou, ať jim namaluji jejich chalupu. Nebo přišla mladá holka, která chtěla jako dárek pro své rodiče namalovat místo, kam jezdili v dětství. To místo už neexistovalo, ale podle fotky se mi to podařilo a společně jsme pak pilovaly detaily. Navíc můžu být v práci obklopená svými věcmi, mám tam pár obrázků a příchozí pacienti projevují o obrázky zájem. Často jim vykouzlí úsměv na tváři, pobaví je, pochválí, a to je pro mě největší odměna. Ptají se mě, proč se tím neživím. (smích)

Přenesla jsi kreativitu na děti?

Určitě ano. Malovala jsem před nimi, když byly malé a chtěly si to hned zkusit. Malovaly si po svém, já jim jejich výtvory vystavovala v dětských pokojích a podporovala je v tom. Ani jedno z mých dětí nemaluje, ale rozvoj kreativity je posunul v moderních technologiích ať je to fotografie, stříhání videa či tvorba grafiky. Navíc jsem puntičkář, což v nich taky něco nechalo. Už mají své vlastní oko, představu, jak mají věci vypadat a ty potom přetváří v realitu.

Uspořádala jsi někdy výstavu svých obrázků?

Ano, udělala jsem ji při příležitosti životního jubilea. Řekla jsem si, že obrázků je poměrně dost, lidí kolem mě je pořád víc, a ne všichni měli možnost vidět všechny obrázky. Hodně mě v tom podpořila má velká kamarádka Eva Dittertová, ředitelka Náprstkova muzea, a slíbila mi, že s výstavou pomůže. Spolu jsme vybíraly vhodné obrázky. Když poprvé viděla tu hromadu výtvorů, tak řekla, že ani nemá představu, kam to všechno dáme. Nakonec se nám obrázky podařilo rozdělit, aby to bylo srozumitelné. Výstava proběhla v Kutné Hoře ve Vile U Varhanáře, měla velký ohlas a všem se moc líbila. Parádně se snoubily obrázky s místem s jedním z nejhezčích výhledů v Kutné Hoře a následně si tam mé obrázky nechali další dva měsíce. Poté se výstava stěhovala do kutnohorského Tylova divadla, kde se musela lehce přearanžovat kvůli místu. Pak mi chodilo hodně reakcí, že lidé místa poznávali a líbily se jim obrázky. Výstava tam zůstala další tři měsíce.